Isch

Pokud děláš něco dost dlouho, staneš se v tom mistrem - pokud nejsi debil.

Nůž

Přátelé, vy víte, že jsem v podstatě dobrá duše. Takže když se na mne někdo obrátí s dotazem, na který znám, nebo na něj můžu zjistit odpověď, tak udělám, co můžu. Stejně tak, jako když někdo projeví nějaké přání. A tak jsem se pustila do věci, která je na jednu stranu až banálně jednoduchá, ale na druhou mi už ubrala spoustu sil.


Mám jednoho kamaráda, fotografa. Dlouho, předlouho, jsem mu básnila o nožích, až jsem ho do nich taky pobláznila. Jednoho dne mi dokonce přišla fotka stojánku na nože, který si vyrobil.
Těšilo mne to. Chtěla jsem napsat, že mě to stále těší, ale ten optimismus mne nějak přechází.
A pak, jistého slunného odpoledne, sedíme spolu na kafi u McDonalda (je to, přiznávám, místo, kde se schází nejčastěji), z něj vypadne, jestli nevím, kdo dělá nůž s jistým jménem. Dejme tomu, třeba Manul (jméno měním, zcela pochopitelně). Tím pádem se nůž jmenuje stejně jako on příjmením.
Vezmu telefon, napíšu tátovi. Táta samozřejmě ví. Rovnou jsem se mrkla na stránky výrobce a svému kamarádovi poslala info. Byla jsem tak dobrá duše, že jsem se u kluků na fóru podívala, co si o nožích od oné značky myslí – věci veskrze pozitivní.
Druhý den jsem to s ním probrala, on se podával a zjistil (tu chvíli lehce proklínám), že krom toho, že se Manul dělá ve dvou velikostech, dělá se i s gravírováním (dalo by se to označit za ozdobné rytí). A zjistil, že máme v ČR výhradního dovozce pro střední Evropu.
Takže mi nic nebránilo napsat Hejkalovi, zda neví, jestli bude Viktor (tak se pán, co ty nože sem dováží, jmenuje), na výstavě. Bude!
Na výstavu se mnou, bohužel, můj kamarád nemohl. Takže jsem si Viktora odchytila sama. Domluvila jsem se s ním, že se mi podívá do skladu na to, jestli má gravírovaného Manula (bez zdobení měl jednoho, menšího, takže jsem jej rovnou „okoukla“) a že v pondělí zavolá mému kamarádovi (ten mu mezitím stihl se stejným dotazem napsat e-mail), abychom zjistili, jak si stojíme.
Ve čtvrtek píšu kamarádovi, zda se mu Viktor ozval. Nikoliv. Takže další „haló haló“. Ještě nebyl ve skladu, ale zavolá mi hned, jak se tam podívá. V pondělí volám Viktorovi znovu – už byl na cestě do skladu, zavolá mi za půl hodiny. Po dvou hodinách jsem to nevydržela a vytočila jeho číslo sama.
Manula má, gravírovaného, malého. Super! Ráno mu zavolám, abychom domluvili konkrétní schůzku. Píšu svému kamarádovi, jaký jsem to udělala pokrok. Nic. Volám. Nebere mi to.
V pondělí ráno se mu konečně dovolám a pověřím ho tím, aby si Viktorovi zavolal sám, že jim nebudu domlouvat i schůzku (přiznám se, že jsem v barvách viděla, jak jí domluvím, pak mi jí jeden zruší, volám druhému, vysvětluju, zjistím jiný termín, který mi pak zase jeden z nich zruší...). Dnes – máme středu – mluvím se svým kamarádem.
Viktorovi ještě nevolal.
Ne, nebudu mlátit hlavou o zeď a uvažovat, jak by na tom s tím nožem byl, nebýt mě.
Ne, nebudu Viktorovi volat a domlouvat jim, jak se tedy sejdou.
Ne, nebudu se rozčilovat.


Dobře, jdu vzít telefon, tužku a kalendář a napíšu si Viktorovo volné termíny na půl roku dopředu.
21.04.2010 11:35:30 | Autor: isch



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se