Isch

Pokud děláš něco dost dlouho, staneš se v tom mistrem - pokud nejsi debil.

Klíče

Přátelé, seděla jsem dneska v práci (ano, již pracuji, taky bylo na čase, co si budeme povídat!) a rozhodla jsem k velice odvážnému kroku... Že si zreorganizuji klíče. Abyste tomu rozuměli, momentálně u sebe nosím svazek klíčů o váze dobrého čtvrt kilogramu. Není se čemu divit. Mám tu klíče od všech bytů, ve kterých čas od času přebývám (tzn. od čtyř) a už i klíče od kanclu...


Ano, jistě mi můžete oponovat, že u sebe přeci nemusím tahat tolik klíčů. Ale kdo zná moji svéráznou a lehce akčně potrhlou povahu, ví, že se čas od času stane, že se najednou rozhodnu a vyrazím. A muset se vracet pro klíče ležící doma na pračce?
A vzhledem k tomu, že jsem prostě jen přidávala klíčky, jak jsem je dostávala, tak se z toho chumlu vytvořilo cosi, v čem bylo relativně obtížné se vyznat, takže se mi nejednou stalo, že jsem zrovna nemohla najít ten správný, když to bylo tuze akutní.
Klasika v této situaci vypadá asi takhle: dojdu k našemu vchodu, který je okupován bezdomovci. Vezmu za kliku. Zamčeno. Klíče mám – kupodivu – pohotově připraveny v ruce. Chci odemknout. Jednak se mi těžko dýchá (vůně, jenž mi útočí na čichové buňky je velice specifická, ale myslím si, že Vám nebude neznámá) a jednak mne již pár odvážných sleduje pohledem, který předznamenává oslovení. Zkusím první klíč. Nic! Druhý... No tak, rychle! (klíč se ukrývá, chce se mi zařvat do pr*ele, ale vím, že nesmím, pánové (někdy i dámy), co stojí kolem mě, by to nejspíše považovali za vyzvání ke konverzaci). Když už se nejodvážnější ze skupinky nadechuje, že mě poprosí o pár drobných (ale musím zde říci, že Ti, jenž se pohybují kolem našeho domu, chtějí opravdu jen pár korun. Už jsem potkala i takové „machry“, kteří mne zastavovali se slovy: „Slečno, nemáte nějaký drobný?“ (šmátrám v kapse po pětikačce) „Alespoň tak dvacku...“. Tím mne většinou odzbrojí tak, že zjistím, že nemám ani korunu. Hezky se mi to tvrdí a ani mi není trapně, když pak odcházím a cinkám.), tak se mi povede najít ten správný, zasunout jej do zámku a vpadnout do vchodu. V tu chvíli – samozřejmě – klíček pouštím a nechám ho, ať se připojí ke svým kolegům. Ano, kdo hádá, že mne čekají ještě jedny dveře, neplete se. Opětovné hledání, tentokráte beze spěchu. Ve chvíli, kdy příslušný klíč konečně najdu a dám se do odemykání, mi z druhé strany otevře dveře někdo, kdo právě z domu vychází. Po cestě do schodů si klíčky už držím v ruce, byt odemknu bez problémů. Situace, kdy jsem čekala na klíč od horního zámku (odjel spolu se spolubydlícím z Prahy) se, naštěstí, už neopakuje.
Přiznávám, zkoušela jsem svoje „megaklíče“ věšet na háček vedle dveří. Když se mi ho povedlo po několikáté urvat, uznala jsem, že to nebyl zrovna ideální nápad.

Tento, lehce neutěšený stav (myslím tím hledání „toho pravého“ (stále mluvím o klíčích), jsem se rozhodla dnes řešit. Takže jsem rozebrala ten hrozný šrumec, rozevřela všechny kroužky... Naštěstí jsem neměla geniální nápad sundat i všechny klíče, protože tuším, že bych to pak nedala dohromady už nikdy) a začala spojování, přendavání... A musím teď hrdě konstatovat, že se mi možná povede dneska večer, až se budu vracet domů, najít správný klíč o pár sekund dříve.
16.04.2010 20:32:49 | Autor: isch



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se