Isch

Pokud děláš něco dost dlouho, staneš se v tom mistrem - pokud nejsi debil.

Jedna šance

Budu mluvit teď jen za sebe... Je to takové tiché konstatování, jenž může být bráno na lhekou váhu, ale je tu proto, abych mohla jednoho dne pronést: "Ale já jsem to říkala..."
Kolikrát jsem to už slyšela?
Dávám jenom jednu šanci. Já neodpouštím. Nezapomínám. Pro mě se to nezmění. tohle bylo naposled... Variací je několik, ale mají všechny stejný význam. To, že si ten, kdo je pronáší, snaží dokázat, jak je rozhodný a jak je silný. Ovšem, musím konstatovat - a teď je otázkou, jestli s radostí nebo se smutkem - že málokdy tomu tak skutečně je.
Ano, měla bych se radovat, protože málokterý muž (mluvím o mužích, mluvím o tom "jenom jedna šance" ve vztahu) to dokáže dodržet. Takže i když udělám chybu, která mne mrzí, tak na ni dokáže zapomenout... Jsou pak i ty chyby, které mě nemrzí, ale které by mě měly mrzet z toho perverzního morálního hlediska, kterým se společnost ohání. A tak dělám, jak jse zklamaná, jak jsem to či ono nechtěla, ale skutečnost je jiná. Pokud ovšem něco takového udělám, je zase fakt, že už ani nepotřebuju to, aby mi dotyčný odpoustil... Ale stejně budu dělat tu doprošující se, protože nechci, abych mu ublížila. I když rána je pak větší. Pro něj. Možná se tohle ale změnilo. Možná už se budu klidně protivit morálce a tomu, co je "přeci správné", jelikož je to někdy lepší. Nejen pro mne, ale bylo by to možná lepší pro všechny.
Měla bych být smutná, protože muž dokáže odpouštět a dávat druhé šance i někomu jinému, než jsem já. Dokáže zapomenout. A to nejen na to, co mu jiná provedla, ale i na to, co bylo mezi mnou a jím. Muž dokáže odpustit i něco, co je pro mě nepochopitelné, ale přesto to udělá. Pak u mě ztrácí na ceně. Ano a i v těchto případech je to odpouštění vlastně zbytečné, ta další šance, nemusí mě zajímat. Pokud jí dá bývalé, jsem ze hry, pokud se ukáže jako bezcharakterní blb, je to pro mě taky uzavřené. Bohužel i v těchto případech to bolí...
Ale abych neblábolila jen v nesrozumetelné teorii, vezmeme si to teď na názorných případech, budou čtyři. Tak tedy ten první, kdy chci, aby mi muž dal další šanci.
Toto se odehrává na začátku vztahu, kdy si nebývám úplně jista v kramflecích. Čím? Tím, že mne třeba dotyčný miluje. Ne tím, jestli já jeho, ale to si vysvětlíme později. Nebo když prostě nevím, jak to se mnou myslí (případ milenců). Pak se někdy stane, že jsem viděna, jak si dávám pusu s někým jiným (víc to nebývá), stane se mi, že pošlu SMS na jiné číslo... Prostě takové ty nehody, které opravdu mrzí, jsou nechtěné. Bolí. A v těchto případech, paradoxně, pánové, druhou šanci nedáváte. Ale já to chápu, rozumím tomu, protože sama si nejsem jista, zda bych ji dala... To je prostě to nejhorší.
Verze dva, kdy muž chce odpoustit je vlastně nachlup stejná s tou předchozí, akorát s jedním malým, DROBNÝM, rozdílem. Že nechci, aby mi bylo odpuštěno. Pošlu omylem partnerovi SMS pro jiného. Ale ta SMS je myšlena vážně. Není to laškování, jako v případě prvním. Tahle situace nastana většinou v pokročilejší fázi vztahu a i když muž odpustí, tak brzo následuje konečná, neboli rochod.
Situaci, kdy muž odpustí ženě, kterou ovšem nejsem já, není nejspíše třeba popisovat. Stalo se mi to nejednou, ale tak nějak mi nejvíce uvízla to, kdy jeden bubeník, o kterýho jsem šíleně stála, neustále odpouštěl svojí ex a vracel se k ní. Mě tím ničil. A já ho stejně chtěla a chtěla a chtěla. Postupem času mi ale došlo, že není co chtít, že on za to opravdu nestojí. Možná tomu pomohlo i to, že jsem se s ní seznámila. Když nad tím tak uvažuji, vlastně Janu (tak se ona dáma jmenuje) docela lituji. Vím, jak je on nezodpovědný, vím, že to není vzor věrnosti a vím i to, že bych to s ním nevyhrála. To ale nic nemění na tom, že to tehdy bolelo.
Poslední situace je ta, kdy muž se na někoho nasere (v tomto případě nemluvíme o ex nebo tak, ale spíše o kamarádovi). Nasere se na něj z nějakého závažného důvodu (pokud mluvíme o mě a mých zkušenostech, jednalo se o to, že se nasral na kamaráda, který byl svou přítelkyni). Postupem času ale zjistí, že kámoš nebyl tak blbej a vezme ho namilosti. Takový bez zaváhání střílet. Taky to bolí, protože některé věci se prostě odpouštět nemají...

Napadla mě ještě jedna situace s odpoštěním, která mi přijde poněkud komická. Je to ta, když si muž myslí, že jsem něco provedla, např. to, že jsem nepřijela nebo tak. Mé konání mělo opodstatnění důvod, který jsem mu vysvětlila. Ale on má stejně dojem, že by na mě měl být naštvaný a pak mi udělá tu velkou milost, že mi odpoustí...

Proč ale tohle všechno píšu? Protože spousta lidí si neuvědomuje, co to je, dávat jen jednu šanci a zneužívá tohoto pojmenování k označení toho, když někoho jen trestá.
Sama to mám nastavené určitým způsobem, o kterém by se dalo mluvit jako o jediné šanci. Nevím, jestli jsem sama, kdo to tak má, ale pevně věřím, že nejsem.
Víte, každý u mě začíná tzv. se stoprocentním kreditem důvěry. To znamená prostě to, že to, co mi řekne, je pro mě pravda a nepátrám po tom, jeslti to tak je. Je to pro mě dané. Prostě člověku věřím. U těchto lidí jsem schopna milovat. Milovat je a beze všeho.
Ale pak se stane, že někdo, kdo má těch sto procent, provede nějakou blbost. Ať to, že se později časem dovím to, že má jinou (ne jen přítelkyni, ale třeba i manželku, děti atd.). Dovím se to buď od něj, ale jen tak, mezi řečí, když ví, že už jsem do něj investovala svoje city. Nevím, proč s tím někteří otálí. Je snad hloupé to, že se chci svobodně rozhodnout, jestli o tohoto člověka projevím zájem, nebo ne? Ano, vím, když jsem se zmínila o manželce, že je krajně nemorální, chodit nebo mít nějaký vztah s někým, kdo je zadaný, ale jak jsem vysvětlovala dříve, pro mne plně tyto normy neplatí. Jediným omezením je pro mne dítě. Protože vím, jaké je to, když jsou rodiče od sebe a co všechno to může způsobit, nedokážu se nějak přenést přes to, že bych měla nějakýmu prckovi vzít čas s tátou. Protože jinak tomu není. On, místo toho, aby pracoval a měl pak více času na dítě, jede za mnou. Místo toho, aby byl přímo s ním, jede za mnou. A na to musím myslet neustále během toho, když jsem s ním... Ale to jsem poněkud odbočila.
V tom křehkém začátku se prostě stane něco, co u mě podryje důvěru v člověka, se kterým začínám budovat vztah. A to se pak nespraví. Nemám ráda, když přede mnou někdo něco tají. Pro mě je přijatelnější, když mi takové ty závažné věci řekně sám a na začátku. Proto nerada z někoho něco páčím a nechám ho raději mluvit samotného. Chci vědět, co mi chce on sám od sebe říct. Stejně tak to dělám i já, když mluvím o sobě, prozradím spoustu věcí, věcí, které by jej mohli zajímat.
Pokud se stane nějaké nahoda po dvou, třech měsících vztahu, tak je ta důvěra už nad sto procenty, prostě roste dál. Ano, může klesnout na určitou mez, kdy pro mě končí láska. Protože ta je pro mně hlavně o tom, moci říct, věřím Ti.
Víte, to, dát jednu šanci znamená to, že neodpustíte. Že nezapomenete. Ano, dokážete se přetvařovat, ale je to ve Vás.
Nejlepší je, říct to narovinu, i když vím, že ne každý pochopí. A někdy to bolí...


Oj, to jsem zas vyplodila blábol. Ale nikdo Vás nenutí to číst.
14.03.2009 22:38:32 | Autor: Isch



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se