Isch

Pokud děláš něco dost dlouho, staneš se v tom mistrem - pokud nejsi debil.

... pekla buchtu bezlepkovku

Už si opravdu přijdu jak v povídce „grafoman zasahuje“. Ale co, trochu jsem se rozhodla, že alespoň trumfneme loňskej rok – jo, tímhle příspěvkem se dostávám na počet postů v roce 2011 – a popravdě, povězte mi, jestli Vám vůbec to moje psaní chybělo? Hm? (Ano, chci číst něco ve smyslu „Tvé řádky nám chyběly, po nocích jsme nespali a stýskalo se nám“).


A o čem bude tohle? Zkoušeli jste někdy péct z pohankové mouky?

Mám kamaráda, člověka, kterého mám docela ráda (zdravím do Brna) a vlastně ani nevím proč. Ne, že bychom se nějak extrémně dobře znali, nevím, jestli to máte taky tak - z některých lidí mám prostě dobrý pocit. A já dám na intuici (protože když jí ignoruju, tak si vždycky šeredně natluču).

Nicméně, když jsme se viděli na podzim, nějak se nepochlubil, že má zrovna narozeniny a jelikož mu chutná má speciální čokochilli buchta, tak rozhodnutí o dárku bylo docela jedonoduché. Ale rozkaz zněl jasně – musí být bezlepková.

Isch, jako správná frajerka, pojala dojem, že to přeci nebude nic těžkého. Ó Isch, jak jsi někdy blbá a naivní.

Problém číslo jedna vyvstal ve chvíli, kdy jsem se v sobotu (ano, buchta měla bejt na neděli) jala shánět bezlepkovou mouku. Poučena internetem jsem věděla, že musí být kukuřičná (ale to by teda byla kombinace) nebo pohanková, která měla být chuťově podobnější s klasickou pšeničnou.
Žijeme přece v moderní době, jdu zaútočit na první obchoďák. A zrada, pohankovou mouku nemají. Nu nic, Tesco není nadevšecko, jdeme dál. Lékárny (je to přece speciální dieta, ne?) s výsledkem nevalným. Po dvou hodnách akce „dobrý den máte“ „nemáme“ jsem šla na radnici pomoci s chystáním výstavy, smířena s tím, že pak pojedu do Globusu, který by měl být zdrojem onoho záhadného prášku. Hm, po cestě je DM – chtěla jsem lak. Jen tak cvičně čumnu do regálu se zdravou výživou a! MAJ! Rozhlížím se, jestli na mě teď nevybafne nějaká skrytá kamera a neřeknou mi, že místo mouky je v pytlíku kamení. Beru dva sáčky tohohle pokladu – ignoruju fakt, že jeden stojí tolik, co pět kilo normální mouky a má ubohejch 500g.
Platím u kasy: „Můžu dostat sáček, kdyby se mi to náhodou roztrhno?“
„Ty sáčky mouky dost vydrží, ale když chcete…“
A v tu chvíli prodavačku zahalují moučné mraky.
Trochu konsternovaně kouká – ale je zase hezky napudrovaná, lesknout se nebude tak půl roku.

Odtančím nanosit a rozestavit stoly, pak dáme zasloužený oběd (děkuju Zdeňku a vůbec za celou výstavu, ale k tomu se možná ještě dostaneme v dalším článku). A pak domů – udělat speciální čokochilli a dvě normální (a štrúdl, na kterej se na poslední chvíli ozve pár zájemců).

Když domu dovláčím litr oleje, kilo cukru, dvě mlíka a dvě normální mouky a asi ještě deset kilo dalších blbostí, uvažuju, jestli jsem to trochu nepřepískla (pokud se Vám zdá, že mám megalomanské sklony, tak jenom trošičku). Beru hrnek a jdu na to, nasypu mouku, cukr a všechno ostatní, chytnu vařečku, začnu mích… DOPRDELE co to je? Beton?! Ta pitomá předražená mouka se chová totálně jinak. No nic, dáme trochu víc oleje. Posun o centimetr. Vííííc oleje. Ha, zvládla jsem opsat jeden kruh. Víc oleje tam dát nemůžu, vždyť by se na tom pak dalo smažit! Takže mlíko. Jo, dobrý. Další dvě obkroužení. Zajedu trochu do středu… Jdu si otevřít víno, na tohle za střízlivá fakt nemám.
Vytáhnu šlehač, zabořím do těsta… Závan spáleniny vycházející z útrob mne rychle přesvědčí, že to chci dělat ručně.
Přiznám se, že jsem nadávala jako špaček. Do buchty místo normálních cca 300 ml mlíka padlo třičtvrtě litru a po přidání kakao (ano, zase to zhoustlo) jsem byla zralá na neurol.

Ale umícháno jest, prskla jsem to do trouby, 45 minut, jdu si namatlat masku na xicht, abych byla zítra krásná.

Pípání trouby, hurá, už tam budu moci dát dvě normální – jo, ty jsou bezproblémové. Ještě zkontrolovat, jestli je ta pohanice upečená i vevnitř. Jen co otevřu troubu vím, že jí můžu rovnou zavřít. Ono se to skoro ještě klepe! Chvilku spekuluju, jestli nám neumřela trouba – spálenina na ruce napovídá, že nikoliv.

Nebudu Vás trápit, buchta se pekla skoro třikrát tak dlouho, než je standard.
Když jsem jí konečně postavila na sporák, koukala jsem na ní s tichou nenávistí. A skoro mi sršely blesky z očí.

Ale chutnala – a já věřím, že to nebylo jen tím, že se obdarovaný bál, že ho umlátím židlí.


P.S.: Musím Vám psát, že po výstavě potkávám pohankovou mouku v každém obchodě?
18.12.2012 11:48:26 | Autor: isch



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se